Rolníci stav který odchází do dějin

Rolníci – stav, který odchází do dějin?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Rolníci jsou od počátku srostlí s půdou. Žijí s ní a s tím, co se s půdou děje. Mají rádi to, co znají. Pravidelný cyklus počasí od setby ke žním, jsou zvyklí plánovat dlouhodobě a přemýšlet v měřítkách generací. To všechno vytváří svět důvěrně známý, životní podmínky, které jsou do určité míry vypočitatelné. V těsném spojení s přírodou a jejími živly. Se vzduchem a větrem, vodou a ohněm. S půdou jsou spojeni prací a péčí, tak jako se svými rostlinami a domácími zvířaty. Slunce a déšť, proměny počasí, boží povětří – to všechno spolupůsobí, aby byl chléb a mléko či tvaroh, vejce či křížaly.

A tou prací s půdou a jejími produkty se utváří i duše rolníků a jejich charakter. Trpělivý, houževnatý, bedlivý, pečlivý, přemýšlivý a zvídavý. Být hospodářem je odpovědnost, ale i pocta. Od meze k mezi být pán. Vlastník půdy je hrdý a za určitých podmínek i pyšný a neoblomný.

Rolníci mají svou touhu po dokonalosti. Co všechno může být předmětem takové touhy? Lán pole – chlév – koně – dojnice – ovocné stromoví – kus lesa – rybník – děti a jejich účastenství – dědictví rodových usedlostí – vzdělání pro řemeslo, živnost, vzdělání a erudované povolání.

A jsou tu ještě pohádky a pověsti, legendy, historie a poesie, lidové umění všeho druhu. Je tady doma národ ve svých dětech, které spojuje jeden společný dějinný příběh. Spojoval až dosud. Ale jak to bude dál? Jak známe svou minulost? A jaká přijde budoucnost?

Bylo by třeba odhrnout mlhu paměti studiem matrik, abychom dohledali své předky. Mohli bychom navštívit Zámrsk, kde uchovávají sbírku matrik Východočeského kraje. Tam bychom snad chybějící předky mohli najít. Rodová paměť sahá do pobělohorského období. Země se tehdy znovu osidlovala. Čtvrtina až polovina usedlostí byla opuštěná a zničená. Noví obyvatelé přicházeli z východnějších slovanských území a zabydlovali se v naší zemi.

Přišli tak i moji pradědové, Koťán a Zaňka? Objevují se v seznamech obyvatel po Bílé hoře. Ale tehdy teprve se takové seznamy začaly pořizovat. Jsou ta - zřejmě slovanská – jména domácího původu, nebo přišla od východu? Nevíme. Co jestli kmen zaň/ať/ znamená zažehnout, rozbřesknout, vzniknout, dát se do něčeho, věnovat se něčemu? Takže Zaň /ka/ byl ten, kdo se do něčeho pustil a něco kladného způsobil? A koť/it/ - ve významu kácet, převracet, rozkotat ? Nemůže být Koť/án/ ten, kdo kácí les? Nebo aspoň strom? Nevíme. Snad.

Dochovalo se pár nepsaných vzpomínek na historii našich předků. Vyprávěla mi je maminčina starší příbuzná, jako ona pocházející jak z rodu Koťánů tak z rodu Zaňků. Ale ty vzpomínky bude dobré zasadit do dobových souvislostí. Jinak nepochopíme, proč se tolik pytlačilo, proč se tak urputně vzdorovalo vrchnosti a proč se tak zoufale utíkalo před „rekrutýrkou“.

Rodová paměť dohlédne až k Jiřímu Kotianovi (nar. 1749), který se stal v Hřibinách rychtářem. Jako zástupce moci a řádu vyslýchal kterousi sousedku, na niž přišla stížnost, že podřezala pár tyček u plotu, aby její slepice měly kudy chodit zobat na vedlejší dvůr cizí zrní. Ale ona se necítila nijak provinile. Řekla: „Kmocháčku, to ne já. Zjevila se mi Panenka Maria a řekla: Běž - a řež. Tak jsem to udělala.“

Pak tu máme křestní list Františka Koťána (1857) a na něm jméno jeho otce, Vojtěcha Koťána, a děda, Františka Koťána staršího. Mladí muži se tehdy mohli ženit – se svolením vrchnosti – po dosažení plnoletosti, tj. 24 let. Ti mládenci, kteří nebyli dědici rodného hospodářství, se ženili až po 26. roce, kdy vojenská odvodní povinnost končila. ( Známe to z literatury. Tak třeba až v 26 letech se mohl oženit otec Boženy Němcové, Johan Pankl. Dřív nesměl. A proto jeho svatba s nevěstou, která již měla nemluvně v náruči, byla „smutná.“) Uvážíme-li tedy, že otec Františka Koťána mladšího Vojtěch se narodil kolem let 1825 – 30 a jeho dědeček kolem roku 1800, postrádáme údaje o synu Jiřího a jeho manželky, který se mohl narodit kolem roku 1775. (Pro srovnání: dědeček Boženy Němcové, Jiří Novotný, se narodil r. 1763, babička, Magdalena Čudová, r. 1770. Jiráskův hrdina z Dobrušky, F.L.Věk, spatřil světlo světa r. 1769. Takže to by byli vrstevníci našeho předka, o kterém nemáme zprávu.)

Byla to zlá doba. Války s Turky, války s Pruskem (slezské války, sedmiletá válka.) Poddaní platili daně na válku, na opevnění, daň z hlavy, z majetku, platy vrchnosti, obecní sbírky. Těch plateb bylo tolik, že v dobách neúrody je poddaní ani zaplatit nemohli a zadlužovali se. Horší ovšem bylo, že venkov dodával válce i to, co měl nejcennějšího – životy svých synů. Ti umírali i v Uhrách, v Lombardii, v Nizozemí, na Rýně – a kde všude tehdy „ležely armády“.

Hladomor v letech 1769 -1771 způsobil na Hradecku smrt asi 32.000 lidí. V době selského povstání 1775 se okolní poddaní srotili u častolovického zámku, ale tažení se nezúčastnili, k Chlumci nedorazili. Na Opočně ležel batalión pluku Colloredo, určený k tomu, aby hlídal území mezi Metují a Orlicí.

(A.Jirásek zachytil tyto události ve „Skalácích“, historickém obraze z 2.poloviny 18. století.)

Po rebelii 1775 jistou úlevu přinesl robotní patent, a pak ovšem patent toleranční a patent o zrušení nevolnictví r.1781. To byly důležité mezníky pro oživení našeho národa prostřednictvím historického uvolnění venkovského lidu. Robota ovšem byla zrušena až r.1848.

Kromě starostí o živobytí jitřila mysl našich předků stálá přítomnost vojska, armády rakouské, ale i vpády pruské. Obě armády ničily pole, rekvirovaly potraviny i koně – ale hlavně – jímaly mladé hochy do svých pluků. Pruský vpád Náchodskou branou, rakouské šiky na opočenských polích, rychlý pohyb maďarských pandurů na Kladsko, s cílem odříznout Prusům slezské spoje - to všechno se dálo v letech 1778 – 1781 takřka za humny. V zimě 1787 vypukla nová válka s Turky. Zprávy hovoří o válečných pohromách a epidemiích mezi vojáky na Sávě a na Dunaji. Prý bylo 50.000 obětí nákazy. R. 1788 bylo české zemi uloženo dodat 12.000 mladých mužů, o rok později 14.000.Verbíři chytali a jímali hochy násilím. Byl to odchod na smrt. Jen hospodář na usedlosti anebo ten, kdo se vyplatil, mohl ujít osudu. Neboť ten mohl zůstat doma, aby zabezpečoval uspokojení materiálních potřeb armády. Na českou zemi byly uvaleny dávky: půl milionu měřic žita, půl milionu měřic ovsa. Rok nato (1789) dodávka stoupla téměř dvojnásobně. Rázem byla drahota a nouze, korec žita stál 4 zlaté. A na každého, i nejmenšího podruha, byla uvalena válečná daň. Po smrti panovníka Josefa II. (1790), se zvedly nové nepokoje: strach o osud reforem, strach z nových válek. Teď již nejen s Turkem a Prušákem, ale i s Francií a Napoleonem. A pak přišly války ponapoleonské. V Itálii, na Balkáně. Verbuňk a verbíři patřili ke koloritu české krajiny a těžce poznamenali osudy mnoha rodin.

Až r.1802 byla zrušena doživotní vojenská služba. U pěchoty teď trvala 10 let, u jízdy 12 let, u dělostřelectva 14 let. R.1811 byla stanovena vojenská služba pro všechny zbraně na 14 let. R.1845 byla zkrácena na 8 let.

Vzpomínky

Co si o Koťánech pamatovala tetička - vyprávěčka, Marie Zaňková - Chejnovská (1876 – 1966), dcera Františka Zaňky (1839-1817) ze Hřibin č.8 a Marie Koťánové (1852-1938) ze Hřibin č.6.

František Koťán starší (nar. kolem r. 1800), tetiččin dědeček, byl sedlák. Měl statek (č.6) a povinnost roboty koňské. Za ženu si vzal Kateřinu Včelákovou z Pasek. Jak on byl obrovité postavy, tak prý ona byla maličká a hezoučká. On jí říkal „moje maličkost“. Když šli spolu na zábavu, posadil ji na dvoře na vysoké bidlo a těšilo ho, že bez jeho pomoci ona nemůže dolů. Byl prý velký dobrák, ale ona prý do rodiny přinesla rys mstivosti.

Měli 5 dětí. Syny Vojtěcha, Víta, Štěpána, Františka a dceru Marii.

Ti hoši byli urostlí, nezkrotní a – byla to doba roboty – věčně v nějaké rozepři s vrchností. Buřiči. Nedělali dobrotu. Pytlačili, líčili na zajíce, svářili se s lesními mládenci. Ale vždyť se ta panská zvěř pásla na jejich poli, na jejich louce!

Nejstarší syn, Vojtěch, jako dědic statku nepodléhal vojenské povinnosti. Zato jeho bratři ano. Odvody nebyly, verbíři jednoduše mládence chytali. A tak Koťánové utekli do lesů a skrývali se a prchali, jak jen mohli. Matka (Včelačka) jim do lesního úkrytu nosila jídlo. Za trest, že nebyli pro verbíře doma, dostal hospodář „salakvardu“. Povinnost ubytovat a živit 4 vojáky.

Vít se prý chystal utéci do Kladska, kam často směřovaly kroky našich krajanů, když potřebovali „zmizet vrchnosti z očí.“ (Dědeček Boženy Němcové, Jiří Novotný, tam také prchal před rakouskými verbíři, ale na neštěstí ho chytili a odvedli verbíři pruští. Nepomohl si.) Vít, v lesní samotě vyhladovělý touhou po životě, chtěl se aspoň okýnkem podívat na posvícení, na sál v hospodě v Kolíně u Chocně. Nu, chytili ho tam a odvedli do Hradce. Do Kladska se už nepodíval. Ale Vít se cestou poškrábal o nějaké trní, poranil se na noze, a ten šrám pak natíral nějakým „utrejchem,“ nedal mu pokoj, vlhčil jej a mazal. Rána se nehojila a on naříkal a sténal. Lékař, který mu ránu převazoval, ho propustil jako nevyléčitelného. A tak šel Vít z Hradce pěšky domů. Dráhy tehdy nebylo. U Týniště ho dohonila bryčka vrchního ze zámku.A vrchní řekl: „No, Koťáne, tak už jdeš domů? Tak si pojď sednout na vůz“. Ale Vít prý byl neuctivý, nezdvořilý, dokonce si uplivl. A tak zase raději zmizel a domů se nevracel. Až po čase, když už nepodléhali vojenské povinnosti, se Vít se Štěpánem vrátili a namluvili si děvčata, která jim však otec neschválil. Nedali si říci, a tak je prý vydědil. Měli chalupy na Ledské. Jeden byl bednář, druhý švec.

Nejhůř, tragicky, dopadl František. Bál se velice doživotního „bílého kabátu“, odchodu navždy a na smrt. Chytili ho a on měl jít na vojnu, tehdy již kratší, na 14 let. Měl rád děvče a nechtěl se s ním rozejít. Zoufal si a raději chtěl sebe i ji zastřelit. Ona před puškou utekla, sebe však těžce postřelil. Sebevrah! Taková hanba! Nechali ho ležet na mlatě. Nikdo k němu nesměl. A tak tam bez pomoci zemřel.

(Z literatury známe šťastnější případ, jak „babička“ přímluvou u paní kněžny dosáhla zproštění odvedeného Jakuba Míly z vojenské povinnosti a on se mohl vrátit k své milé Kristle. )

Tetička vzpomínala také na rodinu Josefa Koťána. Nebyl „statecký“, byl to „dolní“ Koťán. Snad potomek vyděděnců, Víta nebo Štěpána? Byl to prý dobrý a poctivý člověk, ale vzal si za ženu děvče z Olešnice. Otec si to nepřál. Ona byla z pověstné zlodějské rodiny. Prý měla spojení s cikány, oni si u ní ukrývali svůj lup. K hanbě celé rodiny se kradlo všechno, i příbuzným. Na kordy se octli nejen s lesníky, ale i s četníky. Tetiččina maminka k nim chodívala a nosila jim „něco na přilepšenou.“ Chudí byli, chudí umřeli. Ale to jsme už v 2.polovině 19. století.

Tetička odsuzovala dědičné sklony jmenovitě rodiny Včeláků. Bylo tam nějaké žhářství, ubití a hojné zlomyslnosti, jako trávení slepic, jehly v řezance a uhynulé krávy. A to všechno prý ze msty. Nějaký malý, zrzavý a koktavý Včelák chtěl prý být rychtářem. A nebyl. Tak proto Včeláci kazili, co mohli. Ale tetička pronesla i pochybnost. Přes ten nepěkný dědičný vklad - i vrchní rada Ing. Koukal měl prababičku Včelákovou!

Špatné povahové rysy měli podle tetičky i Uhlířovi z Očelic. Sám Václav Uhlíř prý byl zlý, panovačný, násilnický. První ženu snad utloukl dokonce na smrtelné posteli, druhou v zlosti pověsil na půdě na trám, kde ji našla a odvázala čeládka. Také Františka Uhlířová, jeho dcera, kterou si vzal za ženu nám známý František Koťán mladší (1857), prý byla prchlivá a zlostná. Traduje se, že byla velmi pilná, ale ostrá, až vládychtivá, ale muž „se nedal.“ A tak prý on jednou v zlosti rozbil židli a ona zas nějaké nářadí, které si nesla z pole. Ale měla ho ráda a nechtěla ho pouštět z domova. A když si tak odešel na partičku karet se sousedy (hrálo se o ořechy), odvázala koně a pustila je na dvůr, aby mohla pro hospodáře poslat. Hospodář přišel, dal všechno zase do pořádku a už doma zůstal. Ona byla spokojená a myslela na zásadu pro jednání s mužem, kterou jí vštípila zkušená sousedka: „Koně nepodojíš.“

Já ji mám v mysli jako prababičku, která se udřela k smrti a zemřela na souchotiny ve věku méně než 40 let. Je to podání jejích dcer, Františky(to byla moje babička) a jejích sester, Marie a Anny. Osiřely předčasně, nejstarší bylo 16 let. A nechtěly, aby se tatínek znova oženil, snažily se ze všech sil hospodyni nahradit a zastat. Dívčiny přirozeně želely jejího odchodu, postrádaly její lásku a s trpkostí si uvědomovaly, že první šaty, které si koupily po zaplacení dluhů, byly na maminčin pohřeb. Ten dluh, na který pracovaly, odpírajíce si i každé lepší sousto, jim prý zavinil ten nerudný Uhlíř, který je připravil o 1000 zlatých. Ale myslím, že to bylo složitější. Hospodář se musel postarat o věno 4 sestrám. Manželčino věno nemohlo samo stačit, a odtud pramenila snaha hospodyně a potom i jejích dcer prodat každé vajíčko, každou hroudu másla. Nic si nenechat.

Ale předčasně zemřela i její předchůdkyně na statku. Manželka Vojtěcha Koťána (nar. kolem r. 1725-30), Františka Černá ze Skrchleb. Byla dobrá hospodyně, žena a matka. Měla v kůře borovice „Erbenky“ na Kostelecké stráni vyřezaný svůj křížek. Obnovila ho, když zarůstal. A tehdy měla sen, viděla anděla a máry. A anděl jí řekl, že ty máry jsou pro ni. Dostala zápal plic a nepřežila. Bylo jí 42 let. Dětem bylo 17, 16, 11, 10 a 4. Jménem Anna, Marie, Františka, Antonie (malá Tóna). A jejich bratr, František Koťán mladší (1857), co si vzal Františku Uhlířovou z Očelic a ovdověl, je měl vybavit věnem. A k tomu měl ještě sám 3 dcery, Františku, Marii a Annu. Hospodařil na pěkném statku (Hřibiny č.6). Ale vybavit tolik nevěst? A ještě platit dluhy? Nikdo nevěřil, že ten statek „nepřijde na buben.“ Ale hospodář byl nejen pracovitý, byl i vynalézavý. Nepěstoval jen obilí, řepu a zelené krmivo, jak bylo zvykem. Pořídil si včelín a staral se o včely a o med, pečoval o rybník a ryby v něm, choval hříbata na prodej a jako jeden z prvních v kraji začal pěstovat ve velkém okurky. Byl to můj pradědeček. Byla jsem jeho první pravnouče.

V letech 1741 a 1857 přišlo na svět 5 generací Koťánů. Zaznamenáni jako představitelé jsou: Jiří, jeho neuvedený syn, František starší, Vojtěch, František mladší. Byli současníky tereziánských válek, selských bouří, vzpour a povstání, válek s Turky, hladomoru, drahoty, cholery. Ale též přijali povinnou školní docházku (1774), toleranční patent a zrušení nevolnictví (1781), postupné krácení původně doživotní vojenské služby ( r. 1845 na 8 let) a účastnili se křísení národa a oživení kulturního života v době předbřeznové ( od r. 1818 čtenářské spolky, ochotnické divadlo). Těch 100 let jejich života ztvárňuje A.Jirásek v „Temnu“, „Na dvoře vévodském“, v „Lucerně“, „U nás“.

Rod Koťánů po pěti generacích po meči končí. Po přeslici pokračuje ve svých dcerách, spojen s rodem Zaňků.

Podle rodové tradice se nejstarší představitel rodu, Ivan Zaňka, objevil v Hřibinách o 100 let dříve než je datovaný záznam o Jiřím Koťánovi. V době 30leté války. Přišel z východu? Přišel jako voják? Přišel sám? Nic z toho nevíme, můžeme se jen dohadovat. I o životě generací, jež šly po něm a po sobě v 17. a 18. století.

Jaká to byla doba?

To je důležitá otázka. Život každého člověka se odvíjí v podmínkách daného stupně vývoje společnosti a daného režimu, který vládcové společnosti nastolili. To je rámec, to jsou limity každého lidského osudu. Přijde-li změna, je to zásah do přirozeně zformovaného, udržovaného a vyžadovaného způsobu života členů společenské skupiny, kterou změna postihla.

Pobělohorské období. Země se znovu osidlovala. Čtvrtina až polovina usedlostí v různých krajích byla opuštěných a zničených. Nově příchozí se tu usazovali a zabydlovali. Zemi vládl politický, sociální a duchovní útlak a chudoba. Tyto okolnosti poznamenaly charakter národa. Jeden Čechoameričan po 2. světové válce poznamenal: „Ta 300letá poroba je na vás stále vidět. Tendence k poddajnosti a smíření s útiskem, negramotnost a nevzdělanost. A v lidových vrstvách rozšířené „žalování“ vrchnosti na neposlušné a nevděčné poddané.“

Po prvé bylo u nás nevolnictví utuženo za vlády Vladislava Jagellonského r.1497. Po druhé r.1618 za Ferdinanda II. a trvalo až do patentu Josefa II. r. 1781, který je zrušil. Nevolnictví omezovalo osobní svobody a práva, činilo nevolníka nesvéprávným, závislým a poslušným. Nevolník byl „připoután k půdě“, tu nesměl opustit. Pán rozhodoval i o jeho náboženství, o víře. I k sňatku bylo zapotřebí získat povolení od vrchnosti i k učení řemeslu nebo k školnímu vzdělávání dětí.

Poddanství tížilo a vyvolávalo nepokoje, lidová hnutí, stížnosti, vzpoury a povstání. Většinou bylo cílem rebelů zmírnit robotní povinnosti. Výjimečně si kladli za cíl zrušit poddanskou a nevolnickou závislost člověka. Osvobodit ho.

Druhé nevolnictví se upevňuje za vlády Leopolda I. (1657 – 1705). Moc tehdy roste k absolutismu, venkov ovládá cizácká šlechta. V Hradci Králové je zřízeno biskupství (Lobkovic), probíhá tvrdá rekatolizace a germanizace. Nelidské feudální ujařmení vyvolává povstání a vzpoury v letech 1668, 1673, 1680.

Svědectví o přetěžkém životě obyvatel české země té doby podává Bohuslav Balbín (1621 – 1688). Píše latinsky svou proslulou „Obranu jazyka českého“(1672). Nadpis knihy vyjadřuje i její obsah:

„O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království Českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká, ale pravdivá.“ Spis mohl vydat až vlastenecký osvícenec Martin Pelcl, o 100 let později. Do té doby to cenzura nedovolila. A český překlad vyšel až v 19. století.

Události, které rámovaly a limitovaly život českého venkova v 17. a 18. století, jsou truchlivé. Je jen několik výjimek kladného významu.

R. 1679 řádil mor. O život přišlo na 50.000 lidí. Vyvolalo to zoufalství a petiční akce.

R. 1680 stvrdil panovník Leopold zamítavé stanovisko vlády k peticím a „Robotním patentem“ stanovil zpevněné robotní povinnosti.

Do tohoto období spadá i tragický závěr boje Chodů za platnost starých výsad, „majestátů“ od českých králů, udělených za pohraniční služby. R.1693 se postavili proti jejich rušení, odepřeli poslušnost, a byli tvrdě potrestáni. Jan Sladký Kozina byl r. 1695 popraven. Trestající pán, majitel panství, Wolf Maxmilian Lammingen (Lomikar), zemřel o rok později (1696).

Nelidské porobení venkovského lidu ze 17. století pokračuje i ve století 18. Vrchol útlaku se datuje na 30. - 60. léta. Na sedláky byly uvaleny veliké robotní povinnosti. Přitom polovina až 3 pětiny venkovanů byli bezzemci.

1713 – 1714 opět morová epidemie v Čechách a na Moravě. Na 50.000 lidí zemřelo. Lid zbídačen. Ztráta 2 milionů kusů dobytka. Staví se morové sloupy.

1717 – posiluje se hon na nekatolíky císařským patentem. Exulanti se r. 1722 uchylují do Ochranova v Lužici (Zinzendorf). R. 1725 je vydán císařský reskript o trestání kacířů. Podporuje se protireformační činnost jezuitů, nemilosrdná cenzura knih, i pověstný Koniáš (1691 – 1760).

1729 – pompézní zavedení kultu Jana Nepomuckého

1749 – 1780 platí protireformační patent

1747-1757 Tereziánský katastr – soupis a zdanění půdy, centralizace, vyměřeny příspěvky na stálou armádu, kontribuce a berně

1753 – patent o sčítání lidu (1,200.000 mužů)

1769-1771 neúroda, bída a bezohlednost vrchnosti, řetěz vzpour

1773 – zrušen řád jezuitský

1774 – Tereziánský Schulordnung (Felbiger) – zavedena povinná školní docházka. Jen venkovské školy triviální učí děti číst, psát a počítat česky. Ve městech jsou školy německé.

1775 – hladomor a povstání na Teplicku a Broumovsku, tažení na N. Bydžov a Chlumec - 13.10.1781 – toleranční patent 1.11.1781 – zrušení nevolnictví

V letech 1778 – 1789 se vedou války s revoluční Francií , pak s Napoleonem. Naším územím táhnou ruské pluky, nejdříve Suvorovovy, pak Kutuzovovy.

Po zrušení nevolnictví (1781) a dík buditelské činnosti nové české inteligence, pocházející z venkova a malých poddanských měst, nastala doba určitého uvolnění. Po venkově se šíří české noviny a časopisy, zakládají se čtenářské spolky a ochotnické divadlo. Jazykově probuzený národ se začíná projevovat i politicky. Vyvrcholením obrozenských snah a jejich politickým dovršením je rok 1848. K tomuto roku se sbíhají všechny směry a proudy, probíhající od dob bělohorských. Ale ne jen u nás. Celá Evropa se zvedá k revolučnímu hnutí.

Celá Evropa je již syta tuhé reakce, která zavládla po napoleonských válkách (1815) a tvrdě potlačila závan revoluční volnosti z konce 18. století. Rakouský kancléř Metternich inspiroval promyšleně panovníky zemí Svaté aliance (Rusko, Rakousko, Prusko, Velká Británie), kteří porazili Napoleona, aby s vydatnou pomocí policie usilovali o návrat a upevnění přerevolučních poměrů. Před rok 1789.

K výbuchu potlačovaného vývoje společenských sil došlo r. 1848 současně v řadě zemí. Ve Francii, v Itálii, v Rakousku, v Maďarsku, Polsku a Německu. Revoluce probíhala ve stejnou dobu, a přece v každé zemi měla jinou podobu, podle společenské struktury, technického vývoje, stavovského a národnostního složení.

Český rok 1848 byl protestem proti režimu absolutismu a centralismu. Na zahraniční signály reagovala aristokracie, která se po léta nechtěla smířit s někdejšími josefinskými reformami. Ty ji zbavovaly panování nad nevolníky, protože zrušily jejich osobní závislost. Zbavovaly ji výhod při vybírání daní, protože zdaněny byly všechny pozemky bez ohledu na vlastníka stejně. Zbavovaly ji moci veřejné správy, protože automatickou vládu šlechticů vystřídala správa státem schválených úředníků. Šlechta vystupovala proti Vídni bojovně a dovolávala se práv mluvčích českého království. Je vskutku paradoxní připustit, že osud českého království leží na srdci potomkům pobělohorských uchvatitelů, kteří většinou neznali ani český jazyk. Vycházeli jen z toho, že jejich panství leží na českém území. Pro úplnost dodejme, že do doby protivládního odboje vrchností spadá vychovatelská činnost některých našich buditelů v šlechtických rodinách i podpora, které se dostalo některým jejich snahám ze strany šlechtických mecenášů. Šlo např. o zřízení Českého muzea nebo ustavení České matice.

Druhý opoziční proud proti režimu mocnářství představují obyvatelé měst a jejich stoupající sebevědomí. Od skromného životního stylu drobných živnostníků se přešlo k velkorysým zastáncům průmyslového rozmachu, strojové výroby, dopravní komunikace a k zvyšování úrovně technického vzdělávání. Na Vídni se žádá odstranit všechny administrativní překážky podnikání demokratizací veřejného života. Žádá se osamostatnit správu obecního jmění, postarat se o ochranu zdraví a majetku občanů.

O slovo se hlásí i lid venkova. Všimněme si i jeho požadavků, které byly uvedeny mezi všemi ostatními v Petici, kterou vypracovali představitelé českého národa v revolučním roce 1848.

Chtěli mít demokracii. Vládu podle ústavy a volit představitele národa, aby jednali na sněmech. Několik požadavků, vyhlášených na shromáždění dne 11. března 1848 v pražských Svatováclavských lázních. Žádáme:

1. Ústavu se zastupitelstvem šlechty, duchovenstva, měšťanstva a rolnictva se stejným právem volebním podle okresů, povolováním daně a zákonodárstvím a sněmem ročně v Praze svolaným.

2. Neobmezenou svobodu slova a tisku.

5. zrušení roboty, patrimoniálních soudů, laudémií a lén.8. Češtinu ve školách a soudech vedle němčiny.

15. Svobodu shromáždění.

16. Bezvýminečnou svobodu náboženských vyznání.

17. Samosprávu obecní.

Lid se radikalizuje na četných shromážděních. V červnu 1848, o svátcích svatodušních, se v Praze koná slavný Slovanský sjezd. Jsou tu Poláci, Slovinci, Srbové, Chorvati, Bulhaři, Rusíni, Rusové, Černohorci, s Čechy i Slováci a Lužičtí Srbové. Nadšení, radost, vyhlašování vzájemné lásky a společného boje za jazyk, za národní kulturu, za slovanství. Jaro národů.

Ale revoluce byla násilím potlačena. Marně jednali František Palacký a Karel Havlíček. Marně stáli na barikádách dělníci a studenti s J.V.Fričem v čele. Sněm v Kroměříži byl rozpuštěn. Ústavu vystřídal nový absolutismus, tentokrát „bachovský“.

Jen poddanství bylo roku 1848 zrušeno. Jen robota skončila. Byl to jediný úspěch revoluce. Na venkově se začíná svobodně hospodařit a podnikat. R. 1862 je založena vlastenecká tělovýchovná jednota Sokol. Pěstuje nejen tělo, ale i ducha. Bratři vzdělavatelé šíří znalosti a ideje stejně jako učitelé, novináři, spisovatelé a básníci.

Rakousko se opět vojensky utká s Pruskem, r. 1866 se strhne nešťastná bitva u Hradce Králové. Poražené Rakousko leccos ve státě zlepšuje. Vyrovnává se s Maďary. Od r.1867 máme Rakousko-Uhersko. Dvojstátí. Jen Čechy zůstaly bezejmennou a bezprávnou provincií.

Ale vlastenci nekapitulují. Chtějí v Praze postavit důstojný stánek Thálie. Svépomocí. Veřejnými sbírkami. Z různých míst Čech a Moravy se svážejí balvany do základů budovy, kterou staví „Národ sobě“. Z Radhoště, ze Řípu, ze Žižkova, Blaníka, Boubína, Čerchova, Trocnova, Dobrošova, Orebu. Z mnoha míst na břehu Vltavy i Labe a Moravy. Nadšené shromáždění, iniciátoři a tvůrci budovy, Sokolové a Slovanské delegace, Palacký, Rieger a mnoho jiných našich tehdejších předáků. V „Národních listech“ o tom napsal Jan Neruda: „ Byl jeden velký okamžik zas v dějinách českých. Každý byl šťasten. Život nás všech má jeden společný cíl, nejvyšší cíl: obnovení českého státu. Život náš nemá cenu, leda ve službě vlasti, nemá radosti, leda ve zdaru práce národní.“

Vzpomínky

Co si o rodu Zaňků pamatovala Marie Zaňková – Chejnovská (1876 – 1966), tetička - vyprávěčka.

Její dědeček, František Zaňka starší (1813 – 1883), Hřibiny č.8, měl za manželku Kateřinu Tomšovou z Olešnice (1808 – 1904). Byl to pohledný muž a ona si ho vzala z velké lásky. Byla zámožnější než on, ze statku o 300 korcích a měli tam neuvěřitelných 25 koní. Byla dobrá hospodyně, zatímco on se hospodařením zabýval méně. Zato byl velmi společenský. Po léta působil jako starosvat, družba. Řídil slavnostní program na 40 svatbách. Rád se ukazoval, rád se předváděl. Žil na vysoké noze a rozdával. A to něco stálo. Oba manželé chodili v pěkných krojích, ne po městsku. Ona jako babička Boženy Němcové. On nosil krátké koženky, bílé punčochy, hrubé střevíce, kožíšek s tulipány. A jeden dědečkův bratr byl hajným v Rašovicích, jeden obchodníkem s obilím na Ledské.

Tehdy se chodilo na návštěvy s kolovraty. Do stojanu v místnosti se zastrčila zapálená louč (někdo ji hlídal) a předlo se a vyprávělo. Kouřilo se a popel z fajfek se sypal na podlahu. Popelníky nebyly. A vyprávělo se třeba o tom, jak Rusové táhli na Paříž nebo o Napoleonovi. Někdo připomněl i švédské vojny a hrůzy, jaké se tehdy dály. Nějaký „Švejda“ se prý nedaleko v rašelině utopil. A jedné ženě uřezali prsa. Dochoval se po ní kastrol. Celý zčernalý. Ale dobře se na něm peče bramborák.

Jako 10letá zažila požár rodné vsi. Hořelo všude kolem, všechno bylo ze dřeva. Tatínek, silák, vynesl sám z ohně obecní almaru. Doma shořelo všechno. Stavení, nábytek, v truhlách šatstvo, sukně, šněrovačky, peřiny, postroje. Oheň založili tuláci, ze msty. Obecní radní na nich chtěli doklady z domovské obce, a to oni neměli. Přišli pak četníci, byly spory o pojistném a hlavně - obrovská, nenahraditelná ztráta. Hřibiny lehly popelem.

Tetička chodila do 15 let na měšťanskou školu. Pak se učila tkalcovskému faktorství v Červené Vodě, pak v Rychnově. Její otec rozhodl, že stála už kupu peněz, a tak že půjde na učitelku.

Krásná léta studií! Byla to 90. léta, a nebylo to pro dívku snadné. Hlásila se do 2. ročníku ženského učitelského ústavu v Brně. Ze 120 uchazeček jich bylo přijato 30, a přednost měly Moravanky. Inspektor Podhajský z Prahy na Smíchově jí vytkl, že se u něho neohlásila dřív a zařídil jí na pražském ústavu počáteční externí studium. Do 3. a 4. ročníku už byla přijata interně.

Tetička byla zvyklá hospodařit. Platila 23 zlatých za stravu a byt, byla členkou výrobního spolku, dostala volný lístek do Rudolfina (koncerty, výstavy, kulturní akce), měla povolení chodit do kuchyně U Křížovníků, kde se dcerušky předních rodin učily vařit. Strojila se prostě, nekupovala zbytečnosti. I párek nebo pomeranč ba i krejcarová houska mohla být nadbytečný luxus. Tatínek říkal: „Je třeba krmit a prodat voly. Sám člověk může jíst suchý chleba.“ Koupila si starší hodinky a platila si taneční hodiny, aby nabyla „společenského brusu“, jaký by v Hřibinách nezískala. Hodně četla, okukovala městské chování, hovory vzdělanějších lidí, sytila hlad po vědění.

Když přišla domů, učila sestru Annu i sestřenice a stále se soukromě vzdělávala. Leckdo ji pokládal za podivínku. Byla také členkou Amerického klubu dam, od paní Náprstkové dostala „Novely“ od francouzského spisovatele Merimée. Absolvovala kurs pro industriální učitelky, složila zkoušky pro měšťanské školy, setkala se s baronkami v klášteře a růžencové výrobně pro mrzáčky. A objevil se i nápadník, o 20 let starší. Byl zámožný. Ale to jen dík dědictví po rodičích. Jako řídící učitel nevydělával, co by za řeč stálo. „Co se budeš bez muže protloukat“, mínil otec, který neměl proti dceřinu sňatku námitek. Nápadník, František Chejnovský, měl obrovskou knihovnu, a za tu, jak žertem říkala, se ona provdala. Věno 15.000 zlatých bylo utraceno. Ale byla spokojená. Z učitelského ústavu si přinesla vlastenecké názory a postoje. Debatovalo se, režim se kritizoval. Třeba hrabě Thun a jeho výrok, který všechny pobuřoval: „Čech je buď krobián nebo hlupák“. Ale elit, ke kterým bylo možno vzhlížet, bylo málo. Kramář reprezentoval společenský život, Rašín šetrnost a hospodárnost, Šámal realistickou aktivitu občana. Zaňkovy děti se sjížděly na prázdniny domů. Hodně se politizovalo. Šlo o rehabilitaci českého jazyka, o punktace, Badeniho nařízení a německé obstrukce. Připravovaly se všeobecné volby (všeobecné hlasovací právo zavedeno r. 1907).

Byli doma vlastenci, ale každý trochu jinak. Tatínek měl rád Havlíčka a rok 1848, ona sama byla realistka. Jako Masaryk. Bratr Josef byl agrárník, bratr Jan - jako Karel Kramář – mladočech, se sympatiemi pro Rusko. Dědeček seděl, pokuřoval a mlčel. Myslel na to, že zakládají stranu klerikální. Proč? Když věříš, Bůh je. Když nevěříš, není. A ke zpovědi on nepůjde. Řekne to Pánbohu sám. Jedni mají, co si koupí. My, co nám vyroste, když se přičiníme. Taková je zkušenost prostého sedláka. Kázeň je potřebná, bylo jeho přesvědčení.

Když tetiččini rodiče zestárli, přenechali svou usedlost (Hřibiny č. 8) otcovu bratru Janovi (1849 - 1920) a sami se přestěhovali do Častolovic.

Častolovická doba mládí byla doba studií, ale také muziky, zábav, poutí, jarmarků, plesů. Konal se třeba ples rolnický, sokolský, střelecký. Byla to i doba dohazovačů, co měli přehled o „dobrých partiích“ a dávali dvojice dohromady. Věděli o kdejakém adjunktovi. Do zábav chodili i synové Tobiáše Kučery, váženého okresního starosty. Jaroslav se zdál pyšný, Ladislav byl oblíbenější. Ale někdy se někomu křivdí. Jejich sestra Růženka byla o 3 roky mladší než tetička.

O 7 let mladší byla sestřenice Františka Koťánová ze Hřibin č. 6, moje babička. Měla právě před svatbou s Josefem Zaňkou z Příkaz. Bez matky, osiřela, když jí bylo 16. Tetička s ní chtěla jít na bál v Doudlebách. Co na sebe? Selská dcera, a má se obléci do plátna a do kanafasu? A tak tetička koupila tyl pro sestřenku i pro sebe a 4 neděle šila a vyšívala. Moc se na zábavě v tom tylu líbily. A muzika je doprovodila až před vrata. Tetičce se nelíbilo, jak měla být Františka „odbyta“. Koťán, její otec, raději by dal peníze na koně než na svatbu a nevěstě věnem. Ženichův otec, Matěj Zaňka, prý byl uražen - a šel do kostela. Koťán prý huboval, ale tetička si z toho nic nedělala a pořizovala výbavu. Nakoupila Františce totéž, co své sestře Aničce, a ta ani nebyla ze statku, jen ze živnosti, říkala na svou omluvu.

V době sbírek na Národní divadlo v Praze, které učitelé organizovali, se sedláci navzájem všichni neshodli. „Co bych dával na komedianty“, říkal jeden. „Žena dbá o dobročinnost, dává na kostel a na chudé.“ Druhý, když dostal za tele 10 zlatých, dal je na Národní divadlo. Ale žena doma lamentovala. „Mohli jsme děti ošatit!“

Tetička-vyprávěčka ráda vzpomínala, jak hledala smysl života v létech studií. Uvažovala o štěstí jako o vnitřním uspokojení a vědomí, že člověk plní povinnosti a rozdává radost. Při tom je vůle důležitá. Vůle k dobrému. Nezdravá je mstivost, vztek a hněv. Potkala ji ta výhoda, že si mohla dovolit vzdělání. Bez vzdělání je člověk poloviční. Lidská hrdost a služebnost, chudoba na jedné straně a pýcha bohatých na straně druhé. S tím je třeba se vyrovnat. Ale jak? Hrdost? Proč se klanět? Vládne bezcitnost, cílem je jen profit, zisk. A přece víc než majetek je bohaté srdce. Socialismus? Jak je možno být socialistou, když nevím, co je socialismus, a když se o něm píše tak různě?

Tetička měla syna Břetislava Chejnovského (1898 – 1933). Břetínek. Velmi nadaný, inteligentní, technický inženýr. Elektrotechnik. Horlivý šiřitel elektrifikace.

Jako vdova se provdala po druhé, za Rudolfa Ptášnika, přednostu stanice v Golčově Jeníkově. Byl mladší než ona a nápadně hezký. Břeťu to netěšilo. Měl podezření, že si maminčin druhý muž zrovna na věrnosti nezakládá. Sám skončil tragicky. Byly v tom i nějaké drogové experimenty.

Jako důchodci se manželé Ptášnikovi přestěhovali do Kostelce n.Orl., kde si postavili pěknou vilku a shromáždili v ní sbírku broušeného skla. Tu vilku pak zdědila druhorozená dcera Josefa a Františky Zaňkových z Příkaz, Marie Zaňková-Hlaváčková (1907 - 1991). Bydlela u nich v jejich posledních letech jako pečovatelka.

František Zaňka mladší (1839), tetiččin otec, byl na zkušené „ve světě“. Začal jako novotu pěstovat okurky na poli, podobně jako soused Koťán (1857). Osvědčilo se to. Hospodářství po požáru a po obnově Hřibin vynášelo, všechno se vzmáhalo. Jeho děti si váží vzdělanosti, putují za poznáním i do zahraničí. Dcera ( naše vypravěčka) se stává učitelkou. Rovněž jeho bratři, Jan a Matěj, cílevědomě hospodaří, podnikají, šetří a „zakupují se“. Jan v Záhornici, Matěj v Příkazích.

Jsou to vlastně vrstevníci TGM, který se narodil r. 1850. A s nimi a jejich dětmi dospějeme k době první světové války, k vzniku Československa a rozkvětu první republiky, ke katastrofě druhé světové války a protektorátu, k radosti z osvobození, k socialistickému převratu a k návratu kapitalismu. Ale teď se vraťme do 2. poloviny 19. století.

Jan Zaňka (1849 – 1920), bratr tetiččina otce, její strýček, nejmladší z kupy dětí. Chalupa nedovolila nákladné vzdělání. Šel se nejdříve učit v Červené Vodě tkalcem. Učedník byl tehdy bezprávný pracovník v řemesle i v domácnosti. Musel i děti chovat. A tak s tím skoncoval. Vrátil se pěšky do Hřibin a vyučil se kolářem. „Zakoupil se“ a přiženil do Záhornice u Opočna. Hospodařil dobře. Ale přišla epidemie moru a on ztratil ženu a tři děti. Marně se o ně staral.

Marně je, aby neplakaly, vozil celou noc na trakaři. A tak opustil malou chalupu s tkalcovským stavem a odstěhoval se do Hrošky.

V Hrošce ovdověla Marie Šotolová. Její manžel dostal tyfus. Napil se přes léčitelův zákaz, a to byl jeho konec. Tam se Jan přiženil. Měli malé hospodářství a kolářskou dílnu. Pilně pracoval a spořil. Bratři Šotolové, dva řezníci a kuchař, se rozhodli odejít do Ameriky. Dědeček Koťán ze Hřibin jim půjčil na cestu. Oni se tam dobře uchytili a zahospodařili. Je tam již kolikátá generace, specializovaná na výsek masa a knedlíčky do polévky. A zimu tráví na Floridě.

Když Jan opět ovdověl, vrátil se do Hřibin. Odkoupil rodnou usedlost od bratra Františka (nar. 1839), který neměl, komu by ji předal. Děti, Chejnovská, Kapuciánová, Doubravický ani Bakovský, o ni zájem neměly. A on se stěhoval do Častolovic.

Z Hrošky si Jan přivezl třetí ženu, Marii Kosovou. Za mlada byl prý velmi prudký. Ale jeho žena Marie, o 15 let mladší, hezká a moudrá, ho uměla uklidnit. Asi v 60 letech přišla o hlas. Pamatuji si ji. Štíhlou, tmavookou starou paní, která šeptala.( A v souvislosti s ní, když byla mladá, strýčkové uvažovali o tom, že se tetičky, když jdou v neděli do kostela, jedna za druhou, se také podobají kapličkám. A že žena by měla být jako slíva, ne jako dlažka.)

Spolu měli syna Jana Zaňku (1890 – 1975). Hospodář to byl velmi schopný, inteligentní a podnikavý. Přátelil se i s proslulým praktickým lékařem MUDr. Františkem Albertem (1856). Ten pocházel ze Žamberka, působil v Kostelci n.Orl. a v Ústí n.Orl. Byl to znalec díla L.N. Tolstého, sám pisatel článků do pokrokového tisku, aktivista Proletkultu. Zemřel r. 1923 v Potštejně.

Jan Zaňka byl veselé povahy, každá situace mu dávala podnět k humoru. Ale r.1928 napsal krasopisem pod obrázek hřibinské usedlosti č.8 se vší vážností a s citem:

„Můj rodný dům

Tato chata zlatá, nám tak drahá, námi bez rozdílu opuštěná.

Zde děd pradědu a otec dědu ruce těžké křížem dal, v slzách žehnal a celoval.

Oči vyhaslé v důlky zatlačil a k věčnému spánku uložil.

Každé místečko, kde kročeno, je potem práce zkropeno.

Století rod Zaňků tady žil, snažil se a dřel, by pro rod všechno uchránil.“

Autor těch veršů byl ženatý, oženil s Annou Koťánovou (1888 – 1964). Jejich rodná stavení, č. 8 a č.6, spolu sousedila. Novou domácnost si zařídili v č.6. Sloučení obou hospodářství znamenalo skok v prosperitě. Sváželi teď 2x větší úrodu. A tak zbourali starou Zaňkovu stodolu, aby nepřekážela a Koťánovu velkou usedlost moderně přestavěli. Někteří mladí z obou rodin to těžce nesli, neradi se loučili se starým sadem a se starou výstavbou. Ale za 1. republiky byly celé Hřibiny znovu postaveny.

Projevila se tu dvojí rodová podnikavost. Již František Zaňka (1839), Janův otec, chodil s kosou do Rakous a poznal tu výhody pěstování okurek. Začal s tím u starého Koťánova rybníka, aby měl vodu na zalévání. A František Koťán (1857) Janův pozdější tchán, se přidal. Vypravovali pak spolu v létě celé fůry do Rychnova n. Kn. a do „hor“ (tam to podorličtí příhraniční Němci ve velkém kupovali). A vynášelo to. Jan se svou manželkou Annou v hospodaření úspěšně pokračovali. Brzy se k nim přidal i mladší syn Stanislav. Starší syn Jaroslav Zaňka vystudoval medicinu a ještě jako začínající lékař se octl v USA, na stáži. Pak již tam zůstal. Do konce života. V Dakotě.

Stanislav Zaňka (1917-2008 ) se chopil rodového dědictví s odvahou a nadšením. Absolvoval rolnickou školu doma a praktické kursy v zahraničí. Orientoval se úspěšně na nejnovější metody pěstování a chovu. Oženil se s Jitkou Kněžkovou z Doudleb n.Orl. (1928) a ona ho v tom vydatně podporovala. Pracovali spolu např. na urychleném pěstování zeleniny všeho druhu (salát, kapusta, zelí, květák, celer). Měli vypracované metody balíčkování, přesazování, pikírování. Skleník tvořilo 220 pařeništních oken. Zaměstnávali až 11 pracovních sil, i přes zimu. Měli krátce pěstování i obchod ve velkém. Na hektarech polí se v zájmu regenerace střídaly plodiny, hubil se plevel, pěstovala se jarovizace.

Kvalitní sadba raných brambor a zeleniny byla z Holandska. Po bramborách se sázely košťáloviny, aby se předešlo degeneraci. Pro dobytek se přikupovalo „jádro“, 8 ha luk, aby bylo dost sena a otavy, 2-3 ha jetele a vojtěšky.

Hovězího bylo 30 – 35 kusů.Těsně po válce byl velmi úspěšný odbyt vepřů. 10 – 12 prasnic, 40 selat. Párek selat za 1.400 Kč. V Rychnově n.Kn. na trhu se otáčeli handlíři pro blízké okolí i Orlické hory. Stáda se obnovovala. Žlaby, chlévy modernizovaly. Když přišla slintavka a kulhavka, léčilo se. Intenzivní dezinfekce, obklady, noční služby v chlévě. A nic ze stáda neuhynulo.

Koní byl jen pár, zastal je traktor a nákladní auta.

Ošetřovaly se aleje vysokokmenů, starých 10 – 12 let. Kvalitních jablek byly 2 vagóny. Chuťově to nebyly odrůdy tak rafinované, ale byly odolnější, ne tak přešlechtěné.

Osudné historické události po roce 1948 rodinu krutě postihly. Stanislav, dědic prosperujícího statku i s otcem Janem prošli útrapami politických procesů a mnohaletým vězením na Mírově. Z třídních důvodů. Stanislav se dožil ještě restituce hřibinského statku. Ale jeho prosperitu už obnovit nemohl.

Další Zaňka, který se „zakoupil“ mimo rodný dům, byl Janův( 1849) bratr Matěj (1852 – 1928). Za ženu si vzal Kateřinu Sejkorovou z Pasek (1860 – 1948).

On byl muž pilný a zbožný, dobrý hospodář. Koupil v Příkazích usedlost č.10 od Marie Balousové, která se stěhovala do Ameriky. Nadřel se, všechno tam bylo v chatrném stavu. A také, jako hřibinští, začal pěstovat na poli okurky. Ale nadřel se pak i jeho syn Josef, který proměnil stráň pod lesem v pole a pak každoročně v době tání stavěl z kamení hrázky, aby mu voda neodnesla všechnu půdu, všechnu zeminu pro obilí, které tam pěstoval. Matějova žena žije v rodinné paměti jako bytost veselá, trochu lehkomyslná, která ráda tancovala. Třeba i bosky na mlatě. Aby ušetřila podrážky, chodila v neděli do kostela nebo k muzice bosa, střevíce svázané v uzlíku. Až před vchodem do kostela nebo do hospody se obula. Opovídávalo se jí to. Káča Sejkorová! Zaňkovi měli přece žít pěkně, slušně, náročně. Ne bosky! O té vyšší náročnosti svědčil i olejový portrét Matěje Zaňky v životní velikosti, plný vážnosti a honosně zarámovaný. Pozůstalí mi jej kdysi ukázali. Ale kde je dnes, to nevím.

Když synovi Josefovi přenechal usedlost na úpatí stráně pod lesem, koupil chalupu č. 19. Byla v ní hospůdka , která právě vyhořela,. Stála na rovině poblíž Orlice. Hospodařil teď v malém (2 krávy a 3 ha pole). Opravil stavení, obnovil hospodu se sálem a na zahradě zřídil kuželník. Když v šenku nalíval, dbal, aby se nikdo neopil. Hlídal své hosty a každému včas řekl: „Běž domů, už máš dost. Nechci poslouchat lamentace tvé ženy.“

Jeho nejstarší syn, Josef Zaňka (1879 – 1933), byl teď hospodářem na té poslední příkazské usedlostí u cesty, nejblíž lesu a Kostelecké stráně.

Měl tvrdou přípravu na život. Jako školák musel brzy ráno nakrmit dobytek, a pak teprve běžet 4 km do školy. Na rolnickou školu ho dali do Liberce. A on byl výborný student, jeho výkresy z hodin rýsování poslali na výstavu. Na vojnu si nestěžoval. Byl tehdy v Olomouci na 3 roky a on zjistil, že je to pěkná „lehárna“. Žádná námaha a udělali ho četařem. Přibral na váze a vrátil se domů odpočatý. Vzal si za manželku Františku Koťánovou (1883 – 1940) ze Hřibin. Měli se upřímně rádi a pilně spolu pracovali a starali se o děti. Ale přišla 1. světová válka.

Oba, jak bylo tehdy zvykem, měli své deníky, (říkali jim zpěvníky), kam si zapisovali písně a básně i vlastní myšlenky.

Františka si zapsala 7.10. 1914 do svého „zpěvníku“:

„Proč člověk na světě otrokem jest? Poslouchat jak šílený musí. Byť by i zabít se šel dát – on musí! Zlořečená buď válka!!“

Její milovaný muž Josef také musel jít. Byl odvelen do Haliče. S Františkou si horlivě psali, něco z té jejich vojenské pošty se dochovalo. Stýskalo se jim velice. Nejdříve jim vzali starého koně, Achila, kterého už dlouho šetřili, jak mohli. Nečekali, že se před odvodní komisi předvede jako „schopný.“ Ale stalo se. Achil před komisí jako by omládl. Když pak odešel hospodář, převzala za něj hospodyně, co mohla. Postavila se i k řezačce. Ale že na ni nebyla zvyklá, dala ruku někam, kam neměla. A řezačka jí usekla všechny prsty, kromě palce. Z ruky jí zůstal pahýl. Hospodář byl mezitím na frontě raněn do nohy. Rána se nehojila, raněný se dostal na čas i do nemocnice v Hradci Králové, kde ho rodina s nadějí mohla navštěvovat. A dočkala se.

Josef si mohl 20. prosince 1918 do svého zpěvníku zapsat:

„Sláva, sláva tisíckrát naší Československé republice! Volnost, rovnost, bratrství!“ A s láskou se podíval na vedle ležící „Sokolský zpěvník.“ Stalo se skutkem, o čem vlastenci snili. Ale on nebyl člověk příliš důvěřivý. „Na jak dlouho?“, pomyslel si a zapsal i to do svého „zpěvníku.“ Jak dlouho nám vydrží naše republika, demokracie a humanita?

Josef se vrátil z války s nepopsatelnými pocity radosti, šťasten objal manželku a děti.

Nevrátili se však z války všichni. Snad v každé chalupě někoho postrádali, pro někoho plakali. Obec postavila na památku padlým pomníček na návsi U křížku. A nevrátili se domů ani srbští zajatci, kteří v Příkazích za války pomáhali s prací za chybějící muže. S přátelským rozloučením a s výsluhou od rodin, u kterých pomáhali, a s radostnou představou návratu k vlastní rodině, kterou tak dávno neviděli, ujížděli vlakem směrem na Bělehrad. Ale nedojeli. V poválečném chaosu, kdy už nebyla válka, ale ještě nebyl mír, jejich vlak vyhodili Maďaři do povětří.

Josef Zaňka se vrátil s podlomeným zdravím. Ale s nadšením občana svobodného státu, připraven plnit občanské povinnosti a přispět k všeobecnému pokroku. Nepřestal také hospodařit a sadařit. Pěstoval a prodával vybraná jablíčka. Malináč holovouský a hornokrajský, Zlatou renetu, Zlatou parmenu, Strýmku, Průsvitné letní, James Grieve, Jonathan, Boskoopské červené - a jaké ještě byly tehdy oblíbené odrůdy.

Josef odešel předčasně a s jeho smrtí se Františka nikdy nesmířila. Zůstala až do konce svého života smutná. Pamatuji se, že urnu s popelem manžela a s jeho fotografií měla na komodě v pokoji pro hosty. A kolem ní množství květin, které voněly. Nejvíce lilie. Připadaly mi smutné, a dodnes mi lilie smutně voní.

Zůstaly po nich tři dcery: Stanislava, Marie, Jiřina. A každé ze tří dcer nahospodařili věno tak velké, jako měla jediná dcera z pěkného statku.

Josefova sestra Marie Zaňková se provdala za Josefa Závodního na Mníšku. Ale nehospodařili dobře, otec Matěj Zaňka se na ně zlobíval. Ona snad chtěla vzbudit víc manželovy pozornosti a zájmu, a tak si vypůjčila pánské boty a ve sněhu prošlapala v těch botách stopy k svému oknu. Aby žárlil. Ale nedopadlo to dobře. On se prý často opil a jednou opilý spadl do škarpy a tam ho našli. Už bez života.

Druhá sestra, Anna Zaňková (1887 – 1967), byla velice pilná a pracovitá, ale od narození zčásti invalidní. Měla vývojový defekt kyčelního kloubu. Kulhala a chůze ji unavovala. Do školy ji nosili nebo vozili občas, vždycky se to nehodilo. Ale ona si školy moc vážila. Vyrostla jako horlivá čtenářka. A krajkářka. Uměla dokonale paličkovat vambereckou krajku a učila tomu další dívky, které se o to zajímaly. Ač kulhala, organizovala debaty, osvětu, zpěv. A sama psala do regionálního tisku. Pamatuji její povídky ze života sousedů v městečku, články o pěstování nebo chovu, např. o chovu okrasných slepiček-liliputánek. Ale dílo, do kterého uložila své představy o pěkném životě, je spis „Na vzorném statku“, 155 stran. Zachycuje děj z rozkvětu 1. republiky do doby jejího ohrožení německým fašismem. Ale napsala to (pod pseudonymem Anna Vesnická) koncem protektorátu, když se ještě nevědělo, jak se poměry obrátí, a jak se po válce všechno změní.

Na okraj svého textu Anna Zaňková cituje J.V. Sládka, „ Selskou píseň“( 1891):

„Pište si, jak chcete, ty své noviny. Sedlák je své půdy přítel jediný.

Kažte si, co chcete, všechno je to lež! Každý od sedláka něco chce, vy též!

Vy jste cizí jemu, on je cizí vám.

Všechno, co dnes jeho, on si dobyl sám. Sedlák vaši „volnost“ chápat neumí.

On si se svou hroudou nejlíp rozumí.

Jeho volnost, práce, zdraví je a klid. Nechce nic, než ze své půdy volně žít.“

Co měla Anička na mysli? Znala rozdíly mezi vesnickými boháči a vesnickou chudinou. Znala i neuvěřitelnou kolaborantskou úvahu: „Hitler nám naši prkenici nechá. Stalin by nám ji vzal.“ Sama snila o harmonických vztazích mezi lidmi, kteří pečují o půdu a o hospodaření na soukromém statku, kde všichni dohromady usilují o prosperitu stejně jako o vzájemnost a spokojenost. Jaké to bude po válce?

Nejmladší z rodiny, František Zaňka (1899 – 1954). Vychodil obecnou školu a šel pomáhat otci a sestře do hospody, Příkazy č.19. Nejdříve tu zhotovil pěkné loutkové divadlo a hrál pohádky, ponejvíce s Kašpárkem, ale i hry jako „Loupežníci na Chlumu“ nebo „Pan Franc ze zámku“. Ale přišla válka a také jeho časem vojenští páni zavolali. Bylo mu 17 let. A tak ho maminka vypravila a šla s ním na nádraží. Kamarád ze sousedství bušil oběma pěstmi do hrudi a vesele volal:“ To jsou prsa vojenský, to je něco pro ženský.“ Ale oni se ani neusmáli. Matka se s lítostí podívala na syna, zdálo se jí, že je slabý a bezmocný, a tak popadla jeho vojenský kufr a sama ho nesla. Ještě za 100 let se bude vyprávět, jak matka hýčká svého syna a nese mu vojenský kufr, aby se chudáček nenamáhal. Ale válka brzy na to skončila, František se vrátil a začal muzicírovat.

Hudebně nadaný, hrál na tahací harmoniku a zpíval. Měl pěkný hlas a jeho repertoár se rychle šířil. Od „Smetanova odkazu“ a národních písní, který si přinesl ze školy, obsáhl všechno, co se tehdy hrálo a zpívalo, večer u přijímače, v kavárně, v hospodě, na ulici. Nač si vzpomenete. Hašlerky, Osvobozené divadlo, trampské písně, operetní a operní árie, Červenou sedmu, Ky-Ke-Ky, ruské romance, světové melodie a bůhví, co ještě. Moje maminka, o pár let mladší, to od něj pochytila a zpívala nám pak také od rána do večera. František „nebyl zakotven v životě ani profesně ani lidsky“, bylo o něm napsáno. Ale kolik radosti dal svým blízkým svým humorem, svou harmonikou, svým zpěvem!

Anička Zaňková s bratrem Františkem posléze prodali hospodu v Příkazích a i s maminkou (Káčou Sejkorovou z Pasek) se přestěhovali do domku se zahrádkou v Kostelci n.Orlicí. Bylo to těsně před válkou r.1939. Tam také dožili.

Tetička - vypravěčka, Marie Zaňková – Chejnovská, měla dva bratry. Jako ona to byli děti Františka Zaňky mladšího a Marie Koťánové, Josef, zvaný Doubravický (1880 – 1954) a Jan, zvaný Bakovský, proslulý jako legionář (1881 – 1946).

Doubravický Josef Zaňka (1880 - 1954)) měl podle tetičky přímo lásku k hospodaření. Studoval v Chrudimi, absolvoval včelařský kurs v Táboře, v Německu ve Stutgartu absolvoval dvouletou školu mlékařskou. Všechno dohromady z něj činilo šetrného hospodáře a dobrého obchodníka. Otec mu důvěřoval, peníze na investice mu svěřoval na půl roku dopředu. Oženil se s Marií Horákovou (1892 – 1972) a stal se správcem dvora v Doubravici nad Úpou. Ten vznikl už r. 1367 a časem se stal součástí opočenského panství. Zaňka jako správce se osvědčil před válkou i za války, a když se po válce pozemkovou reformou panství parcelovalo, získal Doubravici r. 1922 do vlastnictví jako tzv. „zbytkový statek“. Stal se statkářem v Doubravici n. Úpou. Moje maminka tam za svobodna ráda jezdila na návštěvu, na zkušenou, na praxi. Nedávno jsem se sešla s diplomovou prací studentky, věnované historii doubravického statku. Josef Zaňka jej vedl vynikajícím způsobem. R. 1947-8 se statek stal součástí jednotného zemědělského družstva (JZD).

Bakovský Jan Zaňka (1881) byl muž mimořádně pohledný, fešák a dobrodruh. Ženy prý za ním běhaly. Absolvent strojní průmyslovky, v Častolovicích si pořídil továrničku na naftové motory. Byla úspěšná, a tak si pořídil její pobočky i v Rusku, v Rostově na Donu a v Srbsku, v Bělehradě. Vypukla válka, a on, Čech, který žil a podnikal v Rusku, se stal „starodružiníkem“. Patřil k těm Čechům a Slovákům, kteří se účastnili války po boku ruské armády, zpočátku jako rozvědčíci a získal za statečnost řadu medailí a vyznamenání, ruských i českých, ba i hodnost štábního kapitána. R.1916 byl převelen k carským ruským jednotkám.

Po válce o něm prý celá Praha mluvila. Přátelil se s Vlastou Burianem, dostal roli ve dvou prvních poválečných filmech, „Sláva vlasti“ a „Za svobodu národa“. Být hercem ho však neuspokojovalo. Prodal v Praze - Hodkovičkách svou vilu, jménem Vytoužená, a koupil v Bakově nad Jizerou lesní pozemek, postavil na něm zámeček „Babu“ a zřídil lesní statek. Za války mu jej Němci zkonfiskovali.

Legionář. Pokusila jsem se získat o něm informace z Památníku osvobození. Ale řekli mi, že všechny materiály skartovali až do roku 1902. Kdo se narodil dříve, o tom už žádné záznamy neexistují. Taková je tedy vážnost k našim předkům a k našim dějinám. Vzpomínám si, že z Památníku chtěl někdo udělat dokonce „Night club“, aby byl lépe využit.

Z doslechu víme, že „Bakovský“ patřil k těm navrátilcům z Ruska, kteří nesdíleli názory Masarykovy a Štefánikovy. Před 1.světovou válkou bylo na Rusi za prací a za výdělkem na 100.000 Čechů a Slováků. Od r. 1870 se usadili mnozí Češi na Volyni s právem na půdu jako řádní občané ruského slovanského státu. R.1905 začal v Kyjevě vycházet týdeník „Ruský Čech“, věnovaný menšinovým českým zájmům na Rusi, proti represím carských úřadů, proti klerikální ultrapravici. Když vypukla válka, zastával časopis rusofilskou politiku, mluvil za české loajální poddané, spjaté s Ruskem majetkem, rodinou, veřejnými zájmy. Když se ustavily ze zajatců československé legie, přál si „Ruský Čech“, aby bojovaly za ruské zájmy, aby spolu s generály, jako byli např. Kornilov, Děnikin, Alexejev a řada jiných bělogvardějců, zbavily Rusko bolševiků, ukončily válku a umožnily prosperující hospodářství. Masaryk a Štefánik zastávali neutralitu v zápase ruských politických stran, usilovali zachránit československé vojsko před chaosem a převést je na západní frontu v boji s německou armádou, v boji za svobodu a samostatnost národa.

Víme, že Bakovský úspěšně v Rusku podnikal již před válkou. R.1914 se stal starodružiníkem, od r. 1916 příslušel k ruským jednotkám a od r. 1917 chtěl spolu s nimi „ ty bolševíky porazit“. Masaryka pro jeho neutralitu tam osočili přímo jako sympatizanta s bolševismem. Když se Bakovský vrátil po válce do rozjásaného Československa, do republiky s ideály demokracie a humanity, musel uznat, že ten ruskočeský válečný program nebyl realistický.

Proměny rolnického stavu

První republika znamenala nepochybně rozkvět země po všech stránkách, přinesla i rozkvět zemědělství. „Ó kraji rozlehlý, v šíř i v dál“, recitovaly školní děti s J.V. Sládkem,“pln lučin

zelených a zlatých klasů, co štěstí a blaha bych ti přál, jak ležíš přede mnou v slunečním jasu.“

A všímaly si, jak v polích zazvonily kosy rytmickými pohyby sekáčů. Jak na vedlejším poli bručí traktor se samovazačem. Jak nad mořem klasů pohazují svými ušlechtilými hlavami koně a jak panáky rostou do řad. Ale nedálo se ve „velkých širých rodných lánech“ všechno k štěstí a blahu rolníků. Sama jsem viděla, co způsobil první samovazač na cizím poli. Můj hospodář se šťastným úsměvem právě dokončil žatvu obilí, seskočil ze sekačky, protáhl se, napřímil a hledal pohledem řadu ženců, kteří obilí odebírají, svazují do snopů a pak staví do panáků. Podivil se.

Ženci stáli a hleděli na pole k sousedům. Sledoval jejich pohled a ustrnul. Paže mu poklesly bezvládně podle boků, postoj ochabl, uspokojený výraz zmizel. Hospodář viděl stroj mnohem výkonnější, než byl ten jeho. A aniž by musel počítat, věděl, že soused svým strojem ušetří na lidských silách, vyrobí levněji, rychleji, snáze, a při prodeji o to získá více. Ten den ztratil náladu a mlčky se i se sekačkou vrátil domů. Věděl, že technicky vybavenější rolníci jsou úspěšnější a konkurence schopnější. Ti druzí chudnou, upadají do dluhů, ba i ke ztrátě usedlosti. A co teprve by řekl traktoru a žací mlátičce? Jak se menší statek může vyrovnat s výkonnější technikou, která je nákladnější?

R.1949 vyšel zákon o Jednotných zemědělských družstvech. Přinesl likvidaci selských statků a postihy neochotných rolníků. Došlo ke kolektivizaci, často bohužel násilné. Kolektivizace přinesla vyšší produktivitu práce, vyšší stupeň mechanizace výroby, plošné zavedení traktorů. Byla odstraněna dlouhodobě přežívající bída zemědělských dělníků, deputátníků, bezzemků. Došlo tu k růstu životní úrovně vesnické chudiny, získali jsme potravinovou soběstačnost a nezávislost. Ovšem – za cenu nenapravitelného strádání mnoha postižených zemědělců.

Uvedli jsme řadu zemědělců z minulých dob. Jejich děti většinou přestaly na polích pracovat. Jsou ve městech a zastávají různě kvalifikované profese. Již združstevnění je připravilo o rodné statky. Ale ani transformace po r. 1989 jim je v plném významu nevrátila. Počet pracovníků v zemědělství trvale klesá. Už je jich pouze 2,9% obyvatel. A také zemědělské půdy ubývá. Pod vlivem marketingových zřetelů a globalizačních tlaků korporátních společností se rolnický stav v podobě, jak jsme jej znali, nevrátil. „Široko daleko nevidím hospodáře“, konstatoval zasloužilý zemědělec, který působil nejdříve soukromě a pak v čele prosperujícího družstva. Ale co by si dnes počal dobrý hospodář v té mnohočetné globální závislosti? Jak by pečovat o potravinovou soběstačnost země, hospodárnost, zdravé životní prostředí a krásnou krajinu? Jak bychom mohli obnovit životodárný vztah člověka k půdě? Žijeme v hektické době nevyřešených problémů a úkolů. Vztah k zemědělství mezi ně patří na prvním místě.

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 631. publikaci, určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, 10. prosince 2018.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz

Facebooková adresa:https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl